na Blog.cz

Občas se zamýšlíme nad tím, jaký život je. Opravdu je tak krutý, jak si myslíme?
Ani nevíme, kdy se nad námi kdo smiloval, odpustil, zapomněl...

Lidé naříkají nad bídným životem a zároveň netuší, jaký poklad mají v hrsti. Nevědí, kým doopravdy jsou.
Bohužel, to je základ.
Takže dokud nebudu vědět kdo jsem, a nebudu si jistá sama sebou, nebudu to doopravdy Já.
To mě jen tak napadlo, kdo mě doopravdy zná. Lidé, co to smějí tvrdit - kolik jich je? Co o mě každý ví?
Nechci skládat sebe z pohledu druhých, chci ukázat druhým, kdo vlastně jsem...
A když se už zdá, že mé pravé já se objevuje v jasnějších barvách, zaniká v nejistotě a strachu. Protože: Co když nebudu taková, jaká bych chtěla? ... Jedna z otázek života na kterou dostanu odpověď, až už bude pozdě...

Jeden z mých prvním pisatelských pokusů. Snad nebudou jen negativní ohlasy, tedy pokud budou vůbec nějaké ohlasy ...
Na úvod bych chtěla říct, že se nevyznám v Brně a neumím vařit! Přeju pěkné počtení.

Není dne, abych na to nemyslela... Originální se jiak dá vysvětlit i jako "jiný". Říká se, že každý je originál, každý je jiný, ale co když vaše odlišnost překročí hranice toleranace?
Setkáte se s pohrdáním, výsměchem a lítostí.

Prohlašuji, že jsem jiná!
Ale dochází mi že taková výhra to není.

Spíše to jsou muka, ale nedokázala bych bez nich žít.
Bolest z mé odlišnosti mě žene kupředu na cestě životem. A to nemyslím obrazně. Doopravdy mě to bolí.
Bolí mě vědět, že nikdy nebudu aktivně sportovat.Že cokoliv, co je samozřejmé pro kadého je pro mě těžce dosažitelný sen. Už jen projít se venku po zahradě mě stálo několik let úsilí, které jako kdyby vůbec neexistovaly po únorové operaci. Jako kdybych neměla právo na plnohodnotný život.
Nemůžu vlastně nic. Měla bych ležet v posteli a nehýbat se. Jíst vitamíny a být opatrná. Je TOHLE život?
Ale nemůžu pořád takhle fňukat. Vážím si toho, co mi bylo nabídnuto. Dostala jsem šanci žít jinak než všichni ostatní co se honí za nesmyslným cílem a nikdy nejsou šťastní.
Jsem jiná. A to má své výhody i nevýhody. A moje největší výhoda je v tom, že dokážu žít a být šťastná. A to je velká výhra. Miluju život a nikdy se ho nevzdám. A co ty? :)
Nejsem sice nijak krásná, nic světoborného neumím a nemám to, co bych chtěla, ale dostala jsem šanci ukázat světu, že všichni jsou originál, jiných nevynímaje. Takže neodsuzujte hned na první pohled, protože co když ta divná holka s berlema pohne světem? Už na tom pracuju ;)

Zamyslete se. Jak často si říkáte že jste něco mohli udělat jinak, nebo že jste udělali chybu a chtěli byste ji napravit? A pak na vás dolehne ta smutná skutečnost, že nelze napravit nic co se už stalo.
Jak se říká, vše má svoje následky. A nejde udělat krok zpátky. Protože: Kdyby každý měnil minulost, stejně tak by se měnila i budoucnost.
Pokud chcete ulevit svému svědomí, mohu vám poradit jak to řeším já. Cokoliv jsem někdy udělala nebo řekla, ač to třeba nebylo správně, jsem přesvědčená, že se to muselo stát. Protože kdyby se to nestalo, má budoucnost by byla jiná. Možná lepší, možná horší, ale to se nikdy nedozvíme.
Teď jsem si vzpomněla na Aslana. Mocného toho lva z Narnie, který vylučoval slovo "kdyby". A víte co? Má pravdu. Źijme přítomností do budoucnosti. Přestaňme znovu a znovu vzpomínat na minulost a v duchu ji měnit. Probuďte se!
Minulost se zkládá z chyb a to pouze z jednoho důvodu: Abychom neopakovali své chyby. Musí se stát něco špatného, abyhom věděli, že existuje i něco dobrého.

Všechno záleží na všem. A jen ten, kdo si to uvědomí se může odprostit od tíhy minulosti a jít vstří budoucnosti. Ať už je jakákoliv.

Rozhodla jsem se, že zruším takzvané spřátelené blogy. Pokud na něčí blog chodíte jen z povinnosti, ztrácí to to kouzlo...

nezlobte se na mě nikdo, ale za ty roky mi už došlo, že je to celkem k ničemu...

Sice nemám náladu na psaní proslovů, ale k tomuto tématu se chci také vyjádřit.

Jsem sice mladé generace, která nezažila žádný totalitní režim, ale žiju v přítomnosti...

Když neznáš minulost, nepochopíš současnout a jak teda můžeš usuzovat, co bude v budouncu?
( včerejší výrok mého táty)
Pokud se jedná o svobodu slova, tak ta nám je v současnu přiznána. Smíme mluvit o čem chceme a nikdo nás za to nesmí odsuzovat. Smíme veřejně vyjádřit svůj vlastní názor a volně diskutovat o všech tématech.

Moná si říkáte, že ano, že to můžeme, ale podle mého mírně skeptického pohledu je tohle pouze utopie...

Země. Velmi mnohoznačné slovo.
Mohla bych psát o zacházející kráse naší planetky.
Mohla bych psát o zemi české.
Mohla bych psát o zemi smyšlené.

Mohla bych psát o tom kousku země, kde se cítím svobodně.
Mohla bych psát o zemi, která doopravdy existuje. A je pouze má. Moje niterná země.

Ale o čem chci psát?

Napíšu o jedné zemi, která spojuje veškeré mé vnímání země.

Lidský život je jako příběh. Vláčíme se po této Zemi, kde nejtěžší je v ní žít.
Ale když popustíš uzdy fantazii:

Svět, ve kterém jsem anděl. Který podléhá mé vůli. Svět který vypadá tak jak si ho vymyslím. To je můj svět, má kouzelná země bez pravidel.
Každý koho znám je v té zemi. Ale není ve své podobě. Je v podobě takové jak ho vidí mé oči. Mé oči bílého anděla.

V mé zemi je kouzelný háj, ve kterém žije královna víl. Můžu za ní kdykoliv, stačí vtlétnout a chtít.
Středem mé země prochází cesta lemovaná stromovím. Na jedné straně esty jsou lesy, jezera a louky. Plné zvěře, života a radosti.
A na straně druhé se rozprostírá dlouhý lán úrodného pole, které se v nekoneču mění ve vyprahlou poušť.

Tato země je má duše. Stejně rozmanitá jako má fantazie.

Proto když smyslím příběh v tomto světě, stane se skutečností.
Jeden vám povím:

Pravda. Co to je? Je to slovo, je to skutek? Je to odlehčení našemu černému svědomí?
Pravda je to, když neříkám lež.
Lidé si vytvářejí pavučiny ze lží. Obalují se v nich.

Někteří v nich zaniknou - zemřou pod tíhou nevyřčených slov.
Někteří v nich žijí - zemřou bez toho, aby řekli dosud nevyřčené.

Někteří se jich zbaví - a zemřou?

Nevím, co by se stalo, kdyby to někdo ukončil. Kdyby hře na pravdu změnil pravidla. Kdyby si na pravdu nehrál.
Ale pravděpodobně by ho lidé nenáviděli. Za to, co je. Za to, že jim říká pravdu kterou by nejraději zapomněli. Za to, že jeho svědomí netíží nic nevyřčeného, nic tajného, nic co by ho mohlo pohřbít.
Tomu člověku bych záviděla.

Není asi nikdo kdo by se na sebe nepodíval do zrcadla. Minimálně proto, aby si učesal vlasy... Ale zaměřím se na dívky:
Koho dívky vidí v zrcadle?

"Každé ráno vstanu, a jdu se upravit do školy" Touto větou by začínal popis dne náctileté dívky.
Podívá se do zrcadla a víte, koho vidí? Někoho, kdo není dokonalý.
Někoho, kdo potřebuje vylepšit. Někoho, kdo se "tak jak je" nesmí ukázat lidem na očích.

Zrcadlo pokrucuje realitu.

Během několika minut, po nanesení make-upu, zvýrazněním očí, lesku na rty a vytvarování účesu, se na "sebe" podívají znovu.
A koho vidí tentokrát?

Vidí normální holku jakš takš připravenou vydat se do světa, který začíná za odleskem zrcadla.

Několik dnů po operaci. Ležím v posteli, mám nařízený klid. Jediné co smím, je dívat se na prázdnou obrazovku monitoru...

Sedím si tak na facebooku a čekám. Lidé se přihlašují a odhlašují. Hodinu za hodinou, monotóně dokolečka. Ale já čekám. Prohlížím seznam online, ale nevidím tam ty, které bych chtěla. Momentálně moje oči vyhledávají tři jména. Vidím je, ale všichni jsou offline...
JEN 3 jména? Tolik mi zbylo přátel... Ne, přátel ne. Těch lidí,co si se mnou píšou. Kdo z nich je opravdový přítel?
Možná, že všichni.
Možná, že nikdo
a já jsem pro ně jen hloupá husa. Jedna věc je ale jistá: Nejsou online.

Ležím si tak v nemocnici a koukám na téma týdne. k tomu by se dalo něco napsat! Tak žhavím mozek a jdu vypotit článek:

jedno z mých základních pravidel života je neříkat si coby kdyby...

Protože člověk nikdy není šťastný, protože všechno mohl udělat lépe, kdyby...
Neříkám si, co by bylo, kdyby se nestala ta náhoda, která změnila celý můj život. Ba dokonce jsem za to ráda. Vlastně jsem ráda za všechno co se mi kdy stalo....
... Nelituji svých skutků, protože tím je nezměním. Mohu se jen poučit z vlastních chyb a další krok udělat správně. Ikdyž, co je vlastně správné? Správné je přesně to, co udělám, ať už je to cokoli. Protože to odvíjí náš život dál. Neříkám, že život je předurčený, ale existuje mnoho cest a my se vydáváme tu po jedné, tu po další podle toho, jak se rozhodneme něco udělat.
"Osudové rozhodnutí" je každou vteřinu. Stát se může všechno.

Nebudu sálodlouze mluvit o tom, co by se mohlo stát, kdyby bych se rozhodla jinak nebo se stala nějaká jinačí věc. Lidé se příliš zatěžují tím, co by se mohlo stát, ikdyž je to třebas nepravděpodobné. Jen zabedněně hledí na své vlastní strachy a na předsudky. A stačilo by jen konečně se podívat kolem sebe a zjistit, že život takový jaký zrovna máme není špatný, už jen proto, že je náš.

Aby mě náhodou někdo nezavřel do vězení za porušení autorských práv k fotce, tak na tuto fotografii mám 100% já.
FUCK ACTA